Koncem týdne jsem se vrátil ze služební cesty. Cesta nebyla nejpříjemnější, jak nad Bonnem v neděli tak nad Prahou ve středu lítaly hromy, blesky a lety měly zpoždění. Cestou zpět jsme měli s kolegy v plánu stihnout Pendolino, ale když jsme se dostali před terminál, bylo dost pozdě. Taxíkář ovšem reagoval, že nás do 25 minut do Holešovic dostane. Tak jsme vyrazili.
To už jsme měli za sebou martýrii v Bonnu, kdy železničáři měli stávkovat, takže jsme si vůbec nebyli jistí, jak se dostaneme na letiště, které má toto město společné s Kolínem. Ráno na nádraží také nefungoval automat a lístek nám nechtěl vydat – takže jsme jeli načerno. Ale vrátím se zpět na přesun z Ruzyně do Holešovic…
Řidič to byl inu zdatný, několikrát předvedl „nasockování“ a pár manévrů jak my na Moravě říkáme „na pražáka“. Pokyvováním jsme ocenili předjetí asi 30 aut a následné zasunutí vozu před nákladní auto. Během jízdy jsem volal na službu Teleticket, kde bych měl mít možnost zakoupit lístky a zaplatit je kreditkou. Po 20 minutách vyzvánění to zvedla paní, řekla „Dobrý…“ a hovor se přerušil. Padlo několik sprostých slov – to už jsme ale přejížděli Letnou a byli skoro v cíli. Čas nebyl špatný.
Dorazili jsme 16:20 před nádraží, utíkal jsem koupit lístky a kluci brali kufry. U přednostní pokladny byly tři lidé, jeden mě pustil, zhruba 16:23 jsem se dostal k pokladně, vlak měl jet 16:26. Vysvětlil jsem pokladní situaci – 3 lístky, 2 na inkartu (Olomouc, Ostrava), 1 na plnou cenu (Olomouc). Pochopení paní trvalo minutu, poté začala tisknout lístky. Jehličková tiskárna nezklamala, další 2 minuty byly pryč, paní zdatně lístky sešívala.
Dal jsem jí kartu, to bylo 16:25, kluci už šli zdržovat výpravčího. Paní mi sdělila, že kartou to teda asi nestihneme, že transakce trvá 2 minuty. Nemaje hotovost jsem jí přesvědčil, ať se pokusí. Po zadání PINu mi oznámila, že vlak se již rozjíždí. Stornovala transakci a vrátila mi kartu: „Utíkejte do vlaku, koupíte si lístek tam“.
Stojíme v chodbičce a kluci pochvalně pomroukávali, jak jsme to zvládli. „Nemám lístky,“ vyblafnul jsem. „Co? Jak to? Vždyť…“ Podívali jsme se do peněženek, v českých jsme dali dohromady cirka tisícovku. „No nic moc.“ Tuhle hlášku jsem si nemohl odpustit. Průvodčí nás však po čase usadil a asi za půl hodinky jsme vesele zaplatili v Eurech jak lístky, tak i pozdní oběd. Podávala se gulášová polévka a bramboráčky…
Doma na mě čekalo překvapení – službu vypověděla kombinovaná lednice Siemens. Už na to měla roky. Vybral jsem si tedy náhradu a vyrazil na nákupy něčeho, co se v teple nezkazí. V ElectroWorldu se mě ujala fešná prodejkyně, ani jsem se nenadál a odcházel jsem s úsměvem na tváři, varnou konvicí a elektrickým kartáčkem Oral-B v igelitce. Slečna byla hodná a přibalila mi dokonce sadu náhradních kartáčků v ceně 500 Kč. Připomíná mi to jednu scénu z vynikajícího seriálu Black Books.
Předvánoční šílenství začalo, před velkostorem TESCO na mě zbyl jen jediný vozík. Až jsem do něj začal nakládat potraviny, zjistil jsem, proč si jej nikdo nevzal. Neměl jedno kolečko…